Klasika par excellence

Cyklus Braniborských koncertů, nazvaný původně „Six Concerts avec plusieurs instruments“ („Šest koncertů pro více nástrojů“), byl Bachem dokončen zřejmě v letech 1718-21 v Köthenu. V roce 1721 byl věnován braniborskému markraběti Christianu Ludwigovi, který Bachovu práci během krátkého setkání v Berlíně (1718/19) inicioval. Braniborské koncerty jsou zejména pro náročnost koncertantních partů považovány za jeden z vrcholů interpretačního umění a jsou dnes prestižní součástí repertoáru významných hudebních těles na celém světě.

Braniborský koncert č. 3 G dur patří k těm starším. Svědčí o tom velmi neobvyklé obsazení (housle, violy a violoncella po třech, bas) i hudební struktura – proti sobě nestojí jen jednotlivé nástroje, ale celé nástrojové skupiny. Ritornel se skládá jako obvykle z tří částí: z energického úvodního motivu, následuje sekvencovitá střední pasáž, závěrečná floskule pak ritornel uzavírá. Dále se představují jednotlivé nástrojové skupiny, které spolu vzájemně koncertují. I v rámci nástrojových skupin nalezneme sóla jednotlivých nástrojů. Sólové hlasy se však vždy znovu spojí do navracejícího se ritornelu. Obě rychlé věty Bach spojil pouze dvěma akordy. Zřejmě bylo zvykem hrát na takových místech improvizovanou kadenci.

Hlavní roli v Braniborském koncertu č. 5 D dur hraje cembalo, kterému je oproti ostatním částem celku dán značný prostor, zejména pak v závěru první věty. Právem tedy bývá označován za první koncert pro cembalo. Skladatelé před Bachem (zejména Antonio Vivaldi) dávali ve svých skladbách příležitostně samostatný prostor cembalu, ale nikdy v takové míře, jako je tomu zde.

Proti smyčcovým nástrojům stojí v Braniborském koncertu č. 2 F dur čtyři sólové nástroje – trubka, hoboj, flétna a housle. První větu lze snad nejsnáze ze všech Braniborských koncertů označit pojmem concerto grosso. Úvodní tutti přináší výrazné téma, jednotlivé sólové nástroje se pak postupně představují s odlišným motivem, vždy přerušeny blokem ripiena. Dále se střídají jednotlivé sólové nástroje a jejich různé kombinace s náhlými vpády tutti, aby se nakonec celý soubor v unisonu sjednotil na úvodním tématu. Druhá věta je kvartetem pro flétnu, housle, hoboj a bas; ostatní nástroje zde nehrají. Nad pravidelnými osminkami basu se odehrává rozhovor jednotlivých nástrojů. Trubku Bach v této větě nepoužil, neboť charakter nástroje i jeho tehdejší technické možnosti byly vhodné spíše pro rychlé věty. Závěrečná věta je neobvyklá tím, že začíná přímo jednotlivými sóly. Téma přinášejí sólové nástroje postupně, v pořadí trubka, hoboj, housle a flétna. Jedná se o fugu.