Koncert v chrámu ohně
V posledních letech se kultura postupně dostává do míst, která pro ni nebyla primárně určena. S koncerty se tak můžeme setkat v továrních halách, na nádražích či letištích nebo dokonce na provizorních pódiích uprostřed rybníka. Málokdo by si však představil obřadní síň krematoria jako místo pro živou hudbu.
Pokud Zahajovací koncert 45. ročníku festivalu Pardubické hudební jaro připomínal sté výročí uvedení Prokofjevova slavného houslového koncertu, rok 1923 nám i v tomto případě hraje zásadní roli. Krematorium v Pardubicích totiž bylo postaveno podle návrhu architekta Pavla Janáka v rondokubistickém slohu v období od srpna 1922 do září 1923. Budova slouží svému poslání již téměř 100 let, první obřad se zde konal 28. září 1923 v 10:30. Ačkoliv je jasné, že za tak dlouhou dobu prošla mnohými přestavbami, unikátní vzhled, charakter a smysl její existence byl zachován. Stavba není koncipována jako chrám mrtvých či zádušní svatostánek. Její barevnost a hravost ji povyšuje na bránu, kterou musí každý z nás, kdo chce dosáhnout nové, jiné kvality života, projít. V roce 1968 natáčel Juraj Herz film Spalovač mrtvol, kde exteriéry a částečně interiéry tohoto krematoria hrály důležitou roli.
Bachova vrcholná kompozice, Goldbergovy variace BWV 988, vznikla roku 1741 pro cembalo a brzy poté, jako jedna z mála ještě za Bachova života, byla vydána tiskem. Jedná se o monumentální cyklus třiceti variací na téma převzaté z Knížky pro Annu Magdalenu Bachovou. Bach z něj vytvořil důmyslné kánony, fugy, ouvertury, barokní tance, toccaty a další formy. O cyklu se vypráví, že jeho přehráváním uspával dvorní klavírista Goldberg v Drážďanech barona Keyserlinga, trpícího nespavostí. Celek obsahuje např. řadu kanonických zpracování v různých intervalech, dále vysoce sofistikovaně ztvárněné barokní tance, jiné variace zase představují tradiční kompoziční formy. Bach popustil v maximální míře uzdu své nevyčerpatelné hudební fantazii. Dalo by se shrnout, že poslech Bachova veledíla je zcela mimořádným dobrodružstvím pro interpreta i posluchače. Bach sám si byl nadčasového významu Goldbergových variací jistě dobře vědom, vždyť tímto svým opusem završil velký klávesový cyklus, jeden ze svých pomyslných hudebních testamentů. S výjimkou prvních a posledních tří variací Bach seskupuje variace do trojic tak, že první variace každé trojice má ráz charakteristické skladby, ve druhé z trojice převládá virtuózní složka a třetí je variace kánonická.
Dílo jako celek vyžaduje interpretův obrovský citový vklad, pochopení a intelektuální nadhled. Jedním z dílčích specifik je i časový rozsah díla, který kromě maximální koncentrace vyžaduje i velké množství fyzických sil. Jedinečnou osobností české hudby, která dokáže s přehledem Goldbergovy variace interpretovat, je varhaník, pedagog a improvizátor Jaroslav Tůma. Zabývá se koncertováním na různých historických varhanních strojích, kromě toho stále též aktivně hraje na kladívkový klavír, klavichord a cembalo. Nahrává pro rozhlas i televizi, dále též pro četná hudební vydavatelství. Mimo jiné se zúčastňuje zvukové dokumentace různých historických varhan v Čechách pro firmu Supraphon, působí jako poradce při restaurování historických varhan. Pro Českou televizi natočil jedenáctidílný dokumentární seriál o historických varhanách v Čechách.
Koncertní provedení mluveným slovem a úvahami doplní Marek Orko Vácha. Absolvent studia molekulární biologie a zároveň teologie, který mimo jiné podnikl i výpravu na Antarktidu, publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky.